O našich tlapkatých kamarádech
 
Mít kočičky byl můj sen už od dětství. Kdykoliv jsem někde uviděla nějakou pobíhající kočičí krasavici, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Rodiče ale řekli rezolutní ne, a tak jsem se ke kočičím miláčkům dostala až ve vlastní bytě. Protože jsem nechtěla svobodomyslné venkovní kočky trápit v paneláku, rozhodla jsem se pro kočičku s PP. Proběhl první telefonát s chovatelkou, první návštěva a můj první kocourek byl s námi doma. Jmenuje se Tobyšek a dnes je to největší miláček a mazel celé naší rodiny. Běhá nás vítat ke dveřím a spí zásadně s námi v posteli. Úplně nejvíc mu to vyhovuje na polštáři společně s námi.

 

Brzy nám začalo být líto, že je Tobyšek doma stále sám. A tak jsme  mu pořídili kamaráda – červeného tečkovaného kocourka Stuartka. Tato barva a vůbec kresba v kožíšku mě již dávno uchvátila. Najednou jsem zatoužila po vlastních koťátkách. Proto nám  přibyla i chovná  kočička Eliška a Angie. Obě kočičky měly s naším Stuartem koťátka. Ale jak nám naše kočičí dámy stárnou, bylo nutné trošku omladit chov. Náš nejmladší přírustek se jmenuje Jasněnka s námi bydlí teprve chvíli. Bude z ní do budoucna chovná kočička.

Co říci závěrem - není nic krásnějšího, než pozorovat kočičí hru na honěnou,  lov plyšové myšky,  nebo kotěcí radost z obyčejného sáčku. Kočka je vynalézavý tvor a vždy si najde tu nejnevhodnější hračku v tu nejnevhodnější dobu. A to je na nich to nejcennější. Kočky jsou prostě své.